Biologove jiz davno zacali psat historii tela. Studovali telo na poli historicke demografie ci patologie; povazovali je za sidlo potreb a chuti, za prostor fyziologickych procesu a metabolismu, za terc utoku mikrobu a viru: ukazovali, do jake miry byli historicke procesy implikovany v tom, co mohlo byt pokladano za ciste biologicky podklad existence; a co by bylo mistem, jez by v historii spolecnosti odpovidalo biologickym “udalostem”, jakymi byly cirkulace bacilu ci prodluzovani lidskeho veku. Avsak telo je rovnez primo pohrouzeno do pole politickeho; vztahy moci na nej bezprostredne pusobi; zmocnuji se ho, oznacuji ho, cvici ho, strezi ho, nuti ho pracovat, podrizuji ho ruznym ceremoniim, vyzaduji od nej aby se vykazovalo jistymi znaky. Toto politicke obsazovani tela je spjato, v ramci komplexnych a reciprocnych vztahu, s jeho ekonomickym vyuzitim; ve vztazich moci a ovladani je telo obsazeno z velke casti jako vyrobni sila, na druhe strane ja vsak jeho konstituce jakozto pracovni sily mozna pouze tehdy, je-li zapojeno v systemu podrizeni-subjektivace (v nemz potreba je take politickym nastrojem bedlive upravenym, propocitanym a vyuzitym); telo se stava uzitecnou silou jen tehdy, je-li zaroven telem produktivnim a telem podrizenym. Tohoto podrizeni se dosahuje pouze nasilnymi ci ideologickymi nastroji; stejne tak muze pusobit primo, fyzicky, rezehrat silu proti sile, zasahnout materialni prvky, a presto nebyt nasilne; muze byt propocitane, organizovane, technicky promyslene, muze byt subtilni, nepouzivajici ani zbrani, ani teroru, a presto zustavat v radu fyzickeho.
Rekneme, ze tu muze jit o urcite “vedeni” o tele, ktere neni tak docela vedou o jeho fungovani, a o urcite ovladani jeho sil, ktere je necim vice nez jen schopnosti premahat je; toto vedeni a ovladani ustanovuje neco, co bychom mohli nazvat politickou technologii tela. Tato technologie je zajiste difuzni, zridkakdy formulovana v souvislem a systematickem diskurzu; casto se sklada z casti a zlomku; uvadi do chodu ruznorode nastroje a procesy. Mnohdy je, navzdory koherenci svych vysledku, pouze polyfonni instrumentaci. Navic ji nelze lokalizovat ami v urcite typu instituce, ani ve statnim aparatu. Ty se o ni naopak opiraji; vyuzivaji, zhodnocuji ci si vynucuji nektere z jejich postupu. Avsak ona sama ve svych mechanizmech a ve svych efektech nalezi ke zcela jine rovine. Jde v jistem smyslu o mikrofyziku moci, kterou uvadeji do pohybu aparaty a instituce, ale jejiz pole ucinnosti se nachadzi nekde mezi temito velkymi funkcemi a tely samymi s jejich materialitou a s jejich silami.

Michel Foucalt, Dohlizet a trestat